Psal se rok 2011 a já vedl obyčejný život. Pátky a soboty jsem si dával noční směny v restauračních a zábavních podnicích, občas zašel na pivo i v týdnu a tak trochu i více kouřil. Vážil jsem tehdy příjemných 90 kg a užíval si život.

V tu dobu jsem byl sám a myslel jsem si, že je to super. Že mi to takto bude vyhovovat. Že jsem vlastně spokojený. Jenže mám povahu chtít všechno hned a tak jsem se po neúspěšných pokusech stát se fotbalistou, bruslařem v U-rampě, válečem u počítačových her se rozhodl zkusit ještě něco jiného.

Napadlo mě, že začnu jezdit na kole. Když jsem byl malý Kuba, všechny vesnické závody jsem prohrával, tedy jezdil jsem tak třetí… ze třech lidí. Ujet 10 km byl pro mě nadlidský úkol. Vyjet menší kopec bylo tak náročné, že jsem to chtěl zabalit. Ale bavilo mě to. Hlavně mě ten pocit přijet domů, a čím víc špinavý, tím lepší. Chtěl jsem před kamarády vypadat, jako že něco dělám, ale přitom chodit dál na pivo. Takhle to trvalo asi rok. Bláznění po lese v obyčejných kraťasech a tričku. Když jsem potkal jiné cyklisty a viděl, jak na tom kole letí, nedokázal jsem si vysvětlit jak je to možné.

Mé první kolo za deset tisíc jsem upgradoval na kolo dvakrát lepší. To mě nakoplo a začal jsem jezdit o to víc. Vyjížďky na 25 km už nebyly tak hrozné sci-fi. Sice jsem se na každou vyjížďku musel připravovat tak týden předem, ale šlo to.

Jeden večer u piva se ve mně zrodila myšlenka – JEDU PRVNÍ ZÁVOD. Vybral jsem závod u nás v Hradci Králové na 60 km. Po životní přípravě jsem závod objel. Tím se asi vše zlomilo. Dojel jsem někde okolo 100. místa asi z 200 lidí. Nikdy bych nevěřil, že na trati budou tak náročný kopce. PS: převýšení bylo asi 300 m. To byla pecka. Tím se ve mně vše zlomilo. Ještě ten rok jsem zkusil další závod na 67 km na Kole pro život v Chrudimi. Tam jsem nastupoval se startovním číslem 613. A dojel jsem si pro umístění na konci třetí stovky. S pocitem, že na kolo už nikdy nesednu. To se psal rok 2012.

Další rok byl dost podobný. Začal jsem ale cyklistiku a sport hltat mnohem více. Přesto jsem chtěl stihnout i všechno ostatní. Žít nezřízený život, jezdit na kole, do toho chodit do práce na dvanáctky. Postupně jsem si začal dávat větší a větší cíle. Až jsem dospěl k tomu, že chci aspoň jednou v životě stát na stupních vítězů. Je jedno jaký závod, je jedno kolik lidí porazím. Chci bednu!

To byl přelom roku 2013/2014. Já si jen tak sportoval. Začal jsem na sobě více pracovat. Ubývaly hodiny strávené v klubech a s nimi i kila. Po několika závodech, už jsem měl vcelku fajn úroveň. Jenže já chtěl víc.
Oslovil jsem Ivana Rybaříka (mého kamaráda a trenéra) a začali jsme takticky pracovat. Došel jsem si na zátěžové testy, které dopadli více než výborně. Naměřené Vo2max - 78 mě utvrdilo, že má cenu něco dělat.
Můj cíl z roku stát na bedně se po třech letech splnil. Ihned mi v hlavě naskočily nové výzvy a nové cíle. Co třeba vyhrát závod celkově? To se mi povedlo v roce 2017. Tak co dál?

Po řadě úspěchů na velkých závodech v ČR se v roce 2019 stal můj "přerod". Bohužel shodou okolností jsem zjistil, že mám zdravotní komplikace. Tou je neschopnost červených krvinek přivádět tolik kyslíku ke svalům, který bych pro závody potřeboval. Plus od malička trpím na jarní a letní alergie, kdy nemohu nic udýchat. Pro znalé " můj hematokrit 37" mi nedává moc šancí uspět. I když je s podivem, že se povedlo aspoň takto závodit. To mě navedlo na cestu stát se trenérem na plný úvazek. S prvotní myšlenkou, že vrátím sportu to co mi za ty roky dal. Ideálně se vyvaruji chyb, které jsem si na sobě napáchal a co nejvíce koncept a smysl tréninku optimalizuji. To se zdárně daří.